Zadání: Bible, Starý a nový zákon, Antická literatura (řecká: Homér, Aischylos, Sofokles, Euripides, římská: Ovidius, Verligius...)
Orieltální literatury (lat. oriens = východ) jsou souhrnem písemnictví nejstarších asijských a severoafrických civilizací. Jedná se o počátek písemnictví v celosvětovém měřítku vůbec.
Nejstarší písemné památky byly vytvořeny orientálními kulturami, které zakládaly první státní zřízení (Mezopotámie, Egypt, Indie, Čína aj.) v příznivých přírodních podmínkách, zpravidla v říčních údolích, a jejichž členové se živili především sběrem a lovem. Potřebu písemných záznamů vyvolala centrálně řízená správa. Zpočátku jen úřední, správní a náboženské dokumenty byly postupně doplňovány také uměleckou literaturou v dnešním slova smyslu. (Nejstarší památky byly tedy vytvořeny v době, kdy v Evropě „vládl pravěk“).
1) Sumerská literatura
Mezopotámie (mezi Eufratem a Tigridem, dnešní Irák) byla centrem nejstarších lidských civilizací (3500 – 539 př. n. l.). Průkopníky písma byli nesemitští Sumerové, kteří kromě desítkového početního systému vynalezli nejstarší způsob záznamu řeči – obrázkové písmo, z něhož se vyvinulo písmo klínové. K nejcennějším svědkům kultury Mezopotámie patří dochované části velkých knihoven hliněných tabulek. Největší byla knihovna v Ninive, zřízená asyrským králem Aššúrbanipalem v 7. st. př.n.l.
Epos o Gylgamešovi (asi 1700 př.n.l.)
Je považován za nejstarší dílo světové literatury – hrdinou je bájný král města Uruk a jeho přítel, polodivoký člověk Enkidu; prožívají spolu řadu dobrodružství při své cestě za nesmrtelností; tragický hrdinův úděl vyplývá z vědomí konečnosti lidského života.
Po dlouhém a strastiplném putování našel Gilgameš rostlinu vracející mládí a přinášející nesmrtelnost, ale opět ji ztratil: „Nač to všechno bylo, Uršánábi,“ naříkal Gilgameš, „pro koho jsem se namáhal? Držel jsem v rukou nesmrtelný život a proklouzl mi mezi prsty jako vítr. Ničeho jsem nedosáhl.“ I vydal se Gilgameš k městu Uruku. Po dvaceti dvou hodinách pojedl, po třiceti dvou hodinách ulehl. Zrána se vydal na pochod a vynořily se před ním hradby Uruku. Po dlouhé době uviděl Gilgameš zase uruckou hradbu, své dílo. Zármutek z něho opadával jako voda po zátopě. „Jsem odsouzen k smrti jako každý člověk,“ řekl Uršanábimu, „ale můj život se Zachytil v mých skutcích. Nad mými skutky nevládne smrt.“
2) Staroegyptská literatura
Umění starého Egypta, kromě Mezopotámie nejstaršího centra lidské civilizace, vzniká již na konci 4. tisíciletí př. n. l. Ve stejné době se vyvíjí obrázkové písmo – hieroglyfy, které bylo rozluštěno v r. 1822 Francouzem Champollionem. Jazykem byla egyptština.
Vlastní životopis Sinuhetův – krátká autobiografická povídka s třemi písňovými vložkami.
Texty pyramid – soubor zaříkadel a úvah, je založen na bohaté mytologii, na rozvinutém náboženství a na kultu smrti (víra v posmrtný život duše člověka).
Anchatonův hymnus na Slunce – skladba, jejíž autorem je jeden z egyptských panovníků.
3) Indická literatura
Indická literatura se rozvíjela na rozsáhlém území zejména dnešního Pákistánu a Indie a jejím centrem se stal povodí řek Indus a Ganga (2500 př. n. l.). Nejstaršími indickými památkami slovesného umění jsou védy (véda = posvátné vědění). Ve védách Indové velebili své bohy, většinou zosobněné přírodní úkazy a síly, například Ušas (Jitřenka), Angi (Oheň). Védy napsané védským jazykem, pak sánskrtem, zvláštním veršem vyjadřovaly představy nejstarších obyvatel Indie o světě a vesmíru. Rozsahem jsou védy asi šestkrát větší než bible.
Mahábhárata (Velké vyprávění o Bháratovcích)
Zřejmě nejrozsáhlejší epos světové literatury, vytvořený mezi 4. st. př. n. l. a 4. st. n. l., a zároveň encyklopedie indických kulturních tradic popisující bratrovražedné boje mezi vládnoucími rody (je proložena pohádkovými legendami, bajkami, náboženskými či filozofickými výklady); přes 220 000 veršů je v 18 ěástech psáno většinou šestnáctislabičným veršem.
Ramajána (Putování Rámovo)
Hrdinský epos o životních dobrodružstvích prince Rámy a jeho ženy Síty; základní verze podle poustevníka Válmíky byla šířena od 3. st. př. n. l. ústně zpěváky, postupně byla obměňována a doplňována.
Kámasútra (Umění milovat)
4) Čínská literatura
Politická a kulturní centra (2. tisíciletí př. n. l.) se soustředila v povodí řek Chuang-che a Jang-ć-tiang (Žlutá a Velká řeka). Čínská kultura má smysl pro pečlivé zaznamenávání historie, vyhraněná je úcta k autoritám (nejvyšší je vládce – císař – Syn nebes).
Čínskou historii ovlivnila tři velká učení:
Konfucialismus – usiluje o nalezení ctnosti a stanovení správných norem lidského chování a řízení společnosti.
Taoismus – založený filosofem Laoć, nabádá člověka k osvobození se od společenských a jazykových konvencí a splynutí s přirozenou cestou bytí – tao.
Budhismus – učí, že na tomto světě platí zákon odplaty a utrpení. Člověk se vymaní z těchto zákonů a dosáhne vysvobození – nirvány.
Kniha písní – soubor čínského básnictví, obsahuje 206 lidových písní a básní (písně milostné, svatební, pracovní, hymny, ódy)
Konfucius (551 – 479 př. n. l.)
Filozof, zakladatel konfucialismu.
Hovory – prozaické dílo plné morálních a etických rad pro život člověka ve společnosti.
Lipo (701 – 762 n.l.)
Autor veršů o přírodě, volnosti, přátelství, víně.
5) Arabská literatura
Umění, které vychází z principů islámu, se rozvíjelo od 7. st. n. l. na Arabském poloostrově a expandovalo do okolních zemí.
Korán – základní text islámu, zachycuje zjevení proroka Mohammada; dílo ustavuje celkový kodex muslimského života a dává základní islámská práva.
Hadíth – náboženský text o skutcích, životě a názorech proroka Mohammada.
Tisíc a jedna noc – soubor lidových vyprávění princezny Šeherezády z období raného středověku.
Žádné komentáře:
Okomentovat