- slova neohebná jsou příslovce, předložky, spojky, částice, citoslovce
- nedají se skloňovat, ani časovat, proto neohebná
PŘÍSLOVCE
- vyjadřují různé bližší okolnosti dějů nebo vlastností: určení místa (daleko), času (často, někdy), způsobu (zbytečně, rychle), míry (dosti, velice), příčiny (proto, proč)
Tvoření příslovcí
- z podstatných jmen: kolo – kolem, celek – celkem, zima – zima, kvap – kvapem
- z přídavných jmen: hodný – hodně, častý – často, český – česky, dlouhý – dlouho
- spojením předložky s podstatným, přídavným jménem, zájmenem nebo i příslovcem, takto vzniklým příslovcím říkáme příslovečné spřežky, píšeme je dohromady: čas – občas, daleký – zdaleka, to – proto, vždy – provždy
Stupňování příslovcí
- 1., 2., 3. stupeň
- skromně – skromněji – nejskromněji
- některá slova se nedají stupňovat pravidelně: špatně – hůře, zle – hůře, dobře – lépe i líp, brzy – dříve, hodně – více
PŘEDLOŽKY
- podobně jako příslovce označují různé bližší okolnosti, ale jen ve spojení se jmény
- předložky vlastní – jsou ve větách vždy předložkami (s, z, o, od, pod)
- předložky nevlastní – jsou předložkami, jindy jsou podstatnými jmény nebo příslovci (během, kolem, blízko), Šel okolo. (příslovce) – Okolo nás vedla silnice. (předložka)
Užívání přeložek s, z
- se 7. pádem se pojí předložka s (s tebou, s prací, s dědečkem)
- s 2. pádem se pojí předložky z (z Prahy, z uhlí, z práce)
- kde chceme odlišit směřování z povrchu pryč užijeme ve spojení s 2. pádem předložku s, na rozdíl od směřování zevnitř, kde použijeme předložku z: vzít sešit se stolu (sešit, který leží na stole) – vzít sešit ze stolu (sešit, který je uložen ve stole)
SPOJKY
- spojují větné členy nebo věty
- spojky, které připojují větu vedlejší k větě, na níž závisí, jsou spojky podřadicí: aby, jakmile, až, než…
- spojky, které spojují souřadné členy v několikanásobném větném členu nebo souřadné věty hlavní nebo souřadné věty vedlejší, jsou spojky souřadicí: a, i, ani, nebo, či, ale, však, neboť
ČÁSTICE
- uvozují samostatné věty a naznačují jejich druh (otázku, rozkaz…), ve spojení s větnými členy vyjadřují částice jejich různé významové odstíny (zdůrazňují, hodnotí), samy nejsou větnými členy
- Že se nestydíš. Tak už pojď. To je ale krása!
CITOSLOVCE
- vyjadřují nálady, city (inu, aha, ach, au, ó) a vůli mluvícího (hej rup, hop) nebo označují hlasy a zvuky (haf, hup, cink)
Žádné komentáře:
Okomentovat