Božena Němcová (1820 – 1862)
Narodila se ve Vídni jako dcera panského kočího, Němce Jana Pankla a české služky Terezie Novotné. Své dětství prožila Barbora Panklová v Ratibořicích u České Skalice. Její otec zde byl podkoním u vévodkyně Zaháňské. Přestěhovala se sem její babička Magdalena Novotná. Barunka chodila do školy v České Skalici, když jí bylo asi 12 let, dali ji rodiče na vychování k zámeckému správci v nedalekých Chvalkovicích. Tam měla přístup ke knihovně.
Když jí bylo 17 let, provdala se za úředníka finanční stráže Josefa Němce (tehdy 34 let). J. Němec se často dostával do rozporů s nadřízenými pro své vlastenecké cítění a pro svou málo přizpůsobivou povahu. Byl často překládán.
V r. 1842 - 45 bydleli Němcovi poprvé v Praze, B. N. se seznámila s českými spisovateli a otiskla své první básně a pohádky. Potom se Němcovi odstěhovali do Domažlic, odkud posílala B. N. do pražských časopisů (např. Tylových Květů) své národopisné články a obrázky ze života společnosti .Němcová zde pokračovala v psaní pohádek.
V r. 1848 Němcová vysvětlovala venkovanům na Chodsku konstituci (ústavu), její manžel v té době kandidoval na poslance. Pro aktivní účast na revoluci byla činnost Němcových sledována tajnou policií. J. Němec byl přeložen na Slovensko, do Uher a nakonec zbaven místa. V padesátých letech se hmotná situace rodiny velmi zhoršila, Němcová churavěla, zemřel její nejstarší syn Hynek. V této době píše Babičku (v Ječné ulici).
Němcová se sblížila se Sabinou, Fričem, Nerudou, Hálkem. Na Moravě v té době žil kněz F. M. Skácel, člověk, který založil Českomoravské bratrstvo a psal články o novém uspořádání společnosti. Němcová si s ním dopisovala.
V r. 1851 - 53 byla Němcová 4x na Slovensku (jinak žila sama se svými dětmi v Praze). Poznala se s mnohými slovenskými spisovateli a potom si s nimi dopisovala.
Od poloviny 50. let se zdraví Němcové zhoršuje. Poměry v rodině jsou také čím dál horší. V r. 1861 odjela do Litomyšle, aby zde osobně řídila vydávání svých spisů, ale o Vánocích ji J. Němec přiváží do Prahy. V lednu 1862 umřela. Je pohřbena na Vyšehradě.
Národní báchorky a pověsti
Autorka v nich převypráví to, co slyšela od různých venkovanů. Její pohádky jsou naplněny šlechetností, vítězstvím dobra a ukazují české venkovské prostředí, je zde velmi málo nadpřirozených postav.
Slovenské pohádky a pověsti
Dílo, které vzniklo z jejího sběratelského zájmu. Tyto pohádky a pověsti Němcová neupravuje.
Obrazy z okolí domažlického
Jsou to články, které vycházely kolem r. 1848 v Květech a v České včele. Všímá si života na Chodsku, krajů, zvyků, postavení ženy atd. V r. 1848 posílá do Prahy Významný článek Selská politika, ve kterém ukazuje, že vyhlášení konstituce (ústavy) nesplňuje potřeby lidí. Němcová zde popisuje, jak obyvatelé Domažlicka museli na oslavu osvětlit svá okna svíčkami, které mnozí koupili za poslední peníze.
V zámku a podzámčí
Povídka ukazuje příkré kontrasty panského přepychu a bídy lidu. Paní Skočdopolová, žena, která si koupila šlechtický titul, nechává prostírat svému psu na vybraném porcelánu a vdova Karásková v podzámčí se svými dětmi hladoví a umírá na choleru. Spíše než ušlechtilý lékař napraví paní Skočdopolovou její smrtelná nemoc, takže nakonec nechává vystudovat syna paní Karáskové.
Pohorská vesnice
Zde vrcholí Němcové představa, že šlechtic má být šlechetný. Hrabě Hanuš dává část svého zámku k dispozici slovenským drotárům, neboť mu jeden z nich zachránil život.
Jiné známé povídky - Dobrý člověk, Pan učitel, Divá Bára, atd.
Vyvrcholením literární tvorby Boženy Němcové je román Babička (1855). Hlavním zdrojem byly její vzpomínky na dětství, které si rozšiřovala poznáváním lidového života na Domažlicku. Babička není dílo životopisné. Hlavním záměrem B. N. bylo ukázat harmonický život prostých lidí. Do babičky vtěluje rys českého člověka, který se dokázal poučit životními těžkostmi a dospěl k hluboké moudrosti. Skutečný život Magdaleny Novotné se v podstatě shoduje s tím, co o sobě v knize vypráví (provázela svého muže na vojnu, ovdověla...) Mag. Novotná však ve skutečnosti zemřela ve Vídni. Povahu svých rodičů - málomluvnou, trochu zpanštělou matku a sdílného, srdečného otce také Němcová zachytila podle skutečnosti. V knize vystupují lidové typy pan mlynář, Kristla a její ženich Míla, rodina Kudrnova. Kateřina Zaháňská a její schovanka Hortenzie se jí staly vzorem pro zidealizovanou postavu šlechtičny.
První dějové pásmo začíná příjezdem babičky, popisem všedního dne na Starém bělidle, do děje vstupují vedle členů Proškovy rodiny návštěvníci chaloupky mlynář, myslivec, kořenářka... V dalších kapitolách se odvíjí způsob života v různých obdobích roku a různé zvyky.
Němcová velmi vhodně přerušuje svůj popis vyprávěním, vyprávějí návštěvníci, vypráví sama babička o svém životě, a to na různých místech knihy, je zde vyprávěn příběh Viktorčin, milostné tajemství Hortenziino atd. Tím Němcová udržuje čtenářskou pozornost. Své vyprávění rámuje přírodními náladami, Viktorčinu smrt doprovází bouřkou, vyřešení příběhu Míly a Kristly, kdy kněžna umožňuje Mílovi na přímluvu babiččinu nejít na 7 let na vojnu, je spojené s dožínkovými slavnostmi atd.
Na prvních a posledních stránkách vystupuje babička, která svými životními postoji, tolerancí, nadhledem, pílí, obětavostí dává odpověď, jak žít, aby byl člověk šťastný. Kromě vypravěčského umění Němcová zde projevila i mimořádnou znalost jazyka.
Babička
Jan Prošek, štolba náchodské kněžny, žije se svou rodinou na Starém bělidle nedaleko Ratibořic. Z Olešnice ve Slezku přijíždí babička Magdalena Novotná. Vítají ji Jan a Tereza Proškovi a jejich děti Barunka, Vilém, Jan a Adélka. Babička vstávala brzy , obstarala drůbež a potom chodila s dětmi do mlýna, do myslivny, do lesa a k řece. U splavu zpívá bláznivá Viktorka.
U Prošků se často zastavili myslivec a mlynář, někdy se také dostavila Kristla, dcera hospodského. Děti si hrály s dětmi z mlýna a s dětmi flašinetáře Kudrny. Babička ráda vyprávěla a děti se dozvěděly, odkud má v truhle tolar. Dal jí ho císař Josef II., když stavěl pevnost Josefov a ona tam jako děvče se sousedkou prodávala houně.
Jednou šla babička s dětmi do lesa a došli až k altánu. Když se tam zastavila kněžna, Barunka jí na babiččin pokyn dala košíček jahod. Kněžna je pozvala na zámek. Na zámku se dětem věnuje kněžnina schovanka, komtesa Hortensie. Babička kněžně vypráví o svém muži, který zemřel jako voják pruského krále. Babička se po jeho smrti starala o své tři děti. Babička se také při této návštěvě přimluví u kněžny a ta dala flašinetáři Kudrnovi místo hlídače. Na Staré bělidlo přijíždí komtesa Hortensie, babička s dětmi se dozvídá že je z Florencie. U Prošků se také staví kněžna a je staročesky pohoštěna chlebem a solí.
Děti s babičkou jdou na pouť, přichází podzim, zima s draním peří a blíží se Vánoce. Na Štědrý den přijíždí za babičkou její syn. Děti chodí na koledu, přicházejí tři králové, loučení se zimou a je tu opět jaro, Velikonoce se svými zvyky.
Na jaře přišla povodeň. Paní Prošková s dětmi se uchýlily do myslivny a babička s děvečkou hlídaly domek. Voda opadla, babička zase doprovází děti do školy. Když se kněžna vrátila z Vídně, babička se jí zmínila, že Kristla, dcera hostinského, je velmi smutná, protože její ženich má být odveden do Hradce. Na zámku Hortensie políbila babičce ruku, protože babička naznačila kněžně, že se Hortensie trápí kvůli lásce k nějakému malíři. Komtesa namalovala obrázky dětí a babičky. Dětem obrázky dala, babiččin si nechala.
Jednou přišla strašlivá bouřka a blesk rozštípl hrušeň u domku. V lese našli mrtvou Viktorku.
Byly dožínky, Kristla dala kněžně věnec a kněžna se jí odměnila ze dveří zámku vyšel její ženich, který nemusil na vojnu.
Po dvou letech kněžna opět přijela, ale bez Hortensie, ta v Itálii zemřela, kněžna měla u sebe jejího synka. Babička stárla, bylo jí na osmdesát. Když se schylovalo k její smrti, přijeli všichni a babička se šťastným výrazem a s modlitbou na rtech zemřela. „Šťastná to žena“ - slova kněžnina.
Žádné komentáře:
Okomentovat