Jan Kollár (1793 - 1852)
Narodil se na Slovensku v Mošovcích nedaleko Martína. Studoval v Německu. Pobyt v něm na něj silně zapůsobil. Území, v němž se univerzita nacházela, bývalo kdysi slovanské, v současnosti však německé. Toto v Kollárovi vyvolávalo smutek nad přítomností Slovanů, nad zašlou slávou slovanksých národů. V našich zemích byl potlačován každý svobodný projev, byla nejednotnost, Německo bylo naopak svobodné a objevovali se snahy o sjednocení a vytvoření silného státu. To v Kollárovi vyvolává obavy. V Něměcku se Kollár zamiloval do dcery německého pastora Frideriky Wilhelmina Schmidtové, kterou popisuje jako ideál slovanské ženy. Po studiích se Kollár stal kazatelem v Pešti, později působil jako profesor slavistiky ve Vídni.
Slávy dcera
Vliv Dantovy Božské komedie a Byronovy Childe Haroldovy pouti, psáno časomírou.
Kompozice: Předzpěv, zpěv Sála, zpěv Labe, Ren a Vltava, zpěv Dunaj, zpěv Léthé (slovanské nebe), zpěv Acheron (slovanské peklo).
Předzpěv je psán formou elegie. Autor se zamýšlí nad osudy západních slovanských národů a porovnává jejich slavnou minulost a ubohou přítomnost. Obžalovává ty, kdo zotročili slovanský národ. Věří v budoucnost Slovanů, propaguje myšlenku slovanské vzájemnosti!
Zpěvy: Básník prochází zeměmi významnými pro dějiny Slovanů a po slovanském nebi i pekle. Na jeho pouti ho provází Mílek (Slovanský bůh lásky) a Mína, dcera bohyně Slávy a symbol budoucího Slovanstva. Láska k Míně splývá s láskou k vlasti. Vyzývá k vlastenectví, ke každodenní práci pro národ. Vlastenectví nespočívá ve slovech, ale v činech.
Vyzývá Slovanu k jednotě a boji za svobodu.
Znělky: naučné, milostné, vlastenecké. (asi 600)
František Ladislav Čelakovský (1799 – 1852)
Narozen ve Strakonicích. Vystudoval gymnázium a začal studovat filosofii v Českých Budějovicích. Vyloučen za četbu Husovy Postily. Poté pracoval jako vychovatel a redaktor Pražských novin. Ve 40. letech působil jako profesor slavistiky nejprve ve Vratislavi a pak i na Karlově univerzitě. Píše ohlasovou poezii.
Ohlasová poezie: Umělá poezie, která napodobuje poezii lidovou nejen formou, ale i obsahem. Básník chce vyjádřit kolektivní myšlení a cítění lidu.
Ohlas písní Ruských
Propagoval myšlenku slovanské vzájemnosti (víra v Rusko a vítězné boje s Turky a Napoleonem). Sbírka obsahuje převážně básně epické, ale i několik básní lyrických.
Ohlas písní českých
Obraz života lidí ve 30. letech 19. století. Všímá si každodenních událostí, radostí, strastí, nejsou zde básně hrdinské, ale převažují básně lyrické, je zde i několik básní lyrickoepických. (lyrika: přírodní, milostná a reflexivní).
Toman a lesní panna
První skutečná česká balada. Hlásí se k preromantizmu. Tragický osud hlavvního hrdiny je způsobem metafyzickými silami (lesní panna).
Karel Jaromír Erben (1871 – 1870)
Narodil se v Miletíně v Podkrkonoší. Studoval na gymnáziu v Hradci Králové a poté filosofii a práva. Pracoval u soudu jako sekretář a archivář v Národním muzeu. Redigoval Pražské noviny a časopis Obzor. Účastnil se i politického života (liberál, ovlivněn Palackým). Zajímal se o lidovou slovesnost a usiluje o rekonstrukci života Slovanů, jak se jeví v pohádkách a písních. Je přesvědčen, že v lidové slovesnosti se odrážejí představy lidí o světě, vztahy mezi nimi i vztahy lidové.
Prostonárodní české písně a říkadla
Sto prostonárodních pohádek a pověstí v nářečích původních, české lidové pohádky (Zlatovláska, Hrnečku vař, Tři zlaté vlasy děda Vševěda, rozum a štěstí aj.
Písně národní v Čechách – obsahuje 500 písní
Kytice pověstí národních
Prvně byla vydána v roce 1853. Básně vychází z českých bájí. Zdůrazňuje osudovost, odmítá jakoukoli vzpouru proti osudu. Pokud se člověk osudu vzepře, je potrestán. Každé porušení přírodních, mezilidských vztahů a základních lidských zákonů má za následek trest; jestliže člověk lituje svých členů, může mu být odpuštěno. Trest bývá větší než provinění. Erben se zabývá vztahy mezi lidmi (matka a dítě) a vztahu člověka k přírodě. Skladba měla mít 13 básní, ale báseň Svatojánská noc zůstala nedokončena. Lilie byla přidána v 2. vydání. (obsah některých básní v příloze)
Karel Hynek Mácha (1810 – 1836)
Největší představitel čekého romantismu. Narodil se v Praze na Újezdu, ale později se jeho rodina přestěhovala na Karlovo náměstí. Mácha vystudoval gymnázium, práva a fylosofii. Básně začal psát již v době studií, kdy se zajímal o evropskou romantickou literaturu. Jako ochotník hraje ve Stavovském divadle a v divadle u Kajetánů (Tyl). Rád cestoval, pěšky došel do Krkonoš, Itálie.. Dojmy z cest se stávají inspirací pro jeho tvorbu. Miloval toulku českou krajinou, navštěvoval staré hrady, které si kreslil do svých deníků.
V roce 1836 se stěhuje do Litoměřic. Pracuje jako advokátní koncipient. Zamilovává se do Lori Šomkové, se kterou čeká dítě. Měl se s ní oženit, ale před svatbou umírá na zápal plic, když nastydl při hašení požáru.
Psal romantická díla, poezii a prózu s dramatickými prvky. V jeho tvorbě se odráží i jeho filosofie. Klade si otázky o smyslu života a světa. Prožívá rozpor snu a zkutečnosti. Ve svých představách vidí lidi svobodně žijící ve svobodné společnosti, ale zkutečnost mu přináší rozčarování. Ve svém vzdoru se cítí sám. Vytváří postavy výjimečných hrdinů (poutníci, poustevníci a loupežníci), kteří protestují proti společnosti, ale jsou ve svém vztahu příliš osamocení.
Máj
Lyrickoepická báseň (lyrika přírodní, vlastenecká, reflexivní, osobní a milostná)
1. zpěv - Děj se odehrává v okolí dnešního Máchova jezera. Na břehu jezera sedí Jarmila, která čeká na svého milého Viléma, vůdce loupežníků. Místo něj přijíždí jeho druh a říká jí, že Vilém je ve vězení za vraždu svého otce a zároveň soka, Jarmilina svůdce. Jarmila se cítí vinna a proto se utopí v jezeře.
2. zpěv – Vilém je ve vězení, kde přemýšlí o svém životě i o otázkách života a smrti. Ptá se, kdo je vinen jeho osudem, a říká, že společnost. Nevěří v posmrtný život , děsí se nicoty a prázdnoty, která nastane po smrti. 1. intermezzo: Sbor duchů se chystá přijmout Viléma.
3. zpěv – Vilémova poprava. Před smrtí se loučí s rodnou zemí. Jedinou jistotou, kterou člověk v životě má, nachází v zemi, která je kolébkou i hrobem člověka. 2. intermezzo: Loupežníci naříkají nad smrtí svého pána.
4. zpěv – Po sedmi letech přichází Mácha na místo, kde byl Vilém popraven. Vzpomíná na jeho osud, ale i na své mládí, které se mu zdá stejně ztracené, jako život Vilémův. Ztotožňuje se se svými hrdiny.
Základní kompoziční princip Máje je kontrast jak v rovině tématické (obraz krásné přírody proti tragickému osudu hlavního hrdiny), tak i jazykové. Oxymóron: „Zbortěné harfy tón“, „Umřelé hvězdy svit.“
Kat
Měla to být tetralogie o hradech (Křivoklát, Valdek, Karlův Týn, Vyšehrad), stihl pouze první díl Křivoklát.. Román. Autor vypráví o králi Václavu IV., který byl zajat odbojnými českými pány a vězněn na Křivoklátu. Později je propuštěn a vrací se do Prahy. Mácha se zaměřil i na psychologii hlavního hrdiny a jeho nevlastního bratra „Kata.“
Cikáni
Složité lidské vztahy, romantické tragické zápletky, realistická kresba postav. Nemá samostatný děj, chtěl zde vyjádřit smutek a rozčarování ze života. Vybírá si postavy, které trpí.
Obrazy ze života mého, Krkonošská pouť, Večer na Bezdězu
Karel Havlíček Borovský (1821 - 1856)
Satira - využívá humoru a komična. Útočí na nedostatky lidských charakterů (touha po moci, závist, sobectví, malichernost), poměry společnosti absolutismus – absolutní vláda, byrokracie – malá moc, ale velmi využita). Prostředky satiry: ironie – opak toho, co máme na mysli, sarkasmus – jízlivé, zraňující, nadsázka – zveličení, groteska – protiklady, které se zdravému rozumu vylučují, absurdno – nesmyslnost situace může zničit člověka, působí úděsně spíše než směšně. Situace, kterým se člověk nemůže bránit a přesto způsobuje smích.
Epigramy – krátké veršované skladby, které v první části uvádí jakousi představu a druhá končí pointou. Většinou se jedná o kritiku, parodii, či satiru. Borovský je definuje: „Epigramy jsou malinké nádoby, do kterých vztek svůj nalévám, aby mi srdce nežral“.
..více o Havlíčkovi v maturitní otázce 8.
Žádné komentáře:
Okomentovat